Vzpomínky
poslední aktualizace sekce: 29.1.2014
----------------------------------------------------------------
O konkursu do Semaforu (z knihy A příště lépe): NOVÉ!
,,Tak už slečno, pojďte sem, když už tady stojíte!" Křečovitě jsem svírala jejich pozvání a blekotala cosi o tom, že "jdu jen na pohovor". Pan Šlitr, který seděl u piána, se ale zeptal, zda znám nějakou semaforskou písničku. Vítězoslavně jsem řekla, že umím první sloku Klementajn, pan Šlitr začal hrát a já jsem třikrát odezpívala tu jedinou sloku. Pak mě režisér Roháč zvolal, abych "voľačo zatancovala", ozval se twist a já se s pocitem naprostého nemehla vrtěla a hlavou mi zase šlo, co proboha dělám. Teprve, když mě pan režisér Roháč, abych zazpívala Klementajn jako operu, a to jsem se konečně cítila silná v kramflecích, neboť jsem už nějaký čas docházela na výuku operního zpěvu. Nasadila jsem hlavový tón a když mě režisér zastavil a řekl, že se mi ozvou, vypadla jsem do zákulisí a s pocitem totální ostudy jsem chtěla prchnou přes vrátnici. Zastavil mě hlas pana Suchého, který za mnou vybehl a řekl, že si mě vybrali a zda bych přijala angažmá v tomto divadle. Radostí mi podklesla kolena, takže jsem upadla na nic netušícího pana ředitele. Za chvíli jsme se tedy oba váleli na podlaze vrátnici Semaforu. Tak se dělá "kástink".
Vzpomínky na první vystoupení v Semaforu (z webu www. zivot.azet.sk): NOVÉ!
Když jsem vyšla poprvé na jeviště, měla jsem pocit, že ve tmě hlediska, kde sedí diváci, je velké zvíře s otevřenou tlamou a když tam přijdu , tak mě sežere! Bála jsem se podívat na lidi. Když jsem to poprvé udělala, viděla jsem oči, jak se tváří, co si myslí, a zjistila jsem, že já jsem ta , která může špatnou náladu změnit na dobrou. Zaměřím se na někoho, kdo se mračí, zpívám mu a vidím, že se jeho nálada mění.
Jednou mi vypadl text. S paní Evou Olmerovou jsme na závěr první poloviny představení zpívali anglickou písničku. Eva stála nalevo, já napravo, každá při svém mikrofonu. 
Ona zazpívala jednu slohu, já druhou, šel refrén a tak se to opakovalo. Tu písničku bych odzpívala, i kdyby mě byly o půlnoci probudili! V momentě, kdy jsem měla zpívat svou slohu, přišlo absolutně okno. Muzika hrála a mně ve vteřině napadlo začít otevírat ústa, jen jsem hýbala pery a nevyšel ze mě jediný tón. Viděla jsem Evu, jak na mě vypleštila oči, nahoře vzadu za oknem zvukař šílel. Hýbal všemi páčkami a lomil rukama. Nedozpívala jsem , opona šla dolů, lidé měli pocit, že odešel zvuk .Ale já vůbec nechápu, jak mě to napadlo! Přiběhl zvukař, začal se hrabat v kablech, chvilku jsem ho nechala a pak jsem mu řekla - Bohuško, promiň, to byla moje hloupost, já jsem zapomněla text. No, chvíli mě chtěl škrtit ... Zachránila jsem si však čest.
Vzpomínky na semaforské písničky (z bookletu k 11CD-boxu divadla Semafor - Léta šedesátá):
Amfora, lexikon a preparát:,,Amforu jsme nazpívaly s Evou Pilarovou a byla nejen hodně úspěšná tehdy, ale dodnes ji lidé myslím mají rádi, protože je vtipná a vstupy Jirky Šlitra jsou tam prostě geniální. S Evou jsme tehdy přišly do studia A v Karlíně a tam už čekal Jirka Šlítr, otevře dveře a povídá: ,,Holky, když to dobře natočíte, tak vás pozvu do Číny." Tak jsme šly zpívat a šlo nám to výborně, ale ve chvíli, kdy bylo hotovo, vidíme, jak Jirka zdrhá. Pilarka byla rychlejší, chytila ho a povídá, že tedy jdeme do té Číny. A Jirka se cukal, že půjdem radši na Václavák a dáme si buřta v rohlíku, ale nakonec přeci jen musel. Takže jsme šli a my s Evou si objednaly snad všechno, co měli. To jsme ještě byly mladé holky a mohly jsme."
Slunce zhaslo dojetím:,,Slunce zhaslo dojetím byla vůbec první písnička, kterou jsem v Semaforu dostala sama já, Ona má hrozně krásný, smutný a depresivní text: 'Slunce zhaslo dojetím / a vítr přestal vát / je tu tma a to je tím / že už mě nemá rád.' Musím říct, že tehdy v mém mladém věku jsem vlastně vůbec nechápala, o čem zpívám, to vím, až dneska, ale i tak se mi myslím docela povedla. Také si pamatuji, že mi dokonce volal nějaký posluchač a říkal, že se mu písnička líbí, že mám docal pěkný hlas a ať teda klidně v tom zpívání pokračuju."
Proč je to tak:,,Proč je to tak je nádherný song, který dodnes, když 
můžu, tak ho třeba jen s klaviristou zazpívám. Text je skvělý a musím říct, že vlastně teprve teď po letech, po těch životních cestách přesně vím, o čem ta písnička je. Je z Dobře placeé procházky, z buffo-opery, kterou jsme v divadle zpívali na half playback, muzika byla natočená a my zpívali živě, což bylo něco úplně nového, nepamatuji, že by to někdo jiný tehdy u nás zkoušel. A byl to docela nervák, playback se nedal zastavit, takže jak vám uteklo půl taktu, to ještě šlo, ale dva takty, to už byl průšvih."
Modré tričko:,,Modré tričko jsme taky zpívali s Milanem ve hře Tak co, pane Barone a pan Suchý tehdy v divadle vymyslel takovou soutěž semaforských písniček, kde diváci hlasovali, která se jim líbí nejvíc. My zpívali právě Modrý tričko a vyšperkovali jsme si ho tancováním, já zpívala bosá, culíky, brýle a k tomu samozřejmě mini mini mini. Milan byl v rozervaném námořnickém tričku a v prostředku písní, kde je taková rytmická jakoby cikánsky-ruská část, jsme si právě poprvé vymýšleli a propracovali i taneční choreografii. A zabralo to, nakonec písnička hlasování vyhrála."
Vzpomínka na německé vystoupení (z knihy Pavlíny Filipovské):
,,S představením Šest žen Jindřicha VIII. jsme jeli do západního Německa. Všichni jsme zpívali německy. Třeba Pavlína Filipovská hrála Anne Seymorovou a zpívala písničku, kde se mimo jiné zpívá: ,,jsem dívka snědá a otužilá, jak dítě z Pirea, aniž bych byla kdy použila krém značky Nivea..." (pozn: ide o pesničku Bílé mě matička oblékala) Druhý den přijel na další štaci agent firmy Nivea a nám všem přivezl reklamní produkty své firmy. Všichni jsme měli krémy, pudry, balonky, kartáčky a další věci, kterých bylo plné auto. Tehdy jsme o něčem podobném neměli ani tušení, a tak jsme se na to dívali dost překvapeně. Pochopitelně jsme z toho měli velkou radost a děkovali Pavlíně, že zpívá tak pěkněo firmě Nivea. Jindřicha VIII. hrál ve hře Miroslav Horníček a ten hned druhý den zařadil do svého monologu,
že by rád používal úžasný automobil Mercedes v domnění, že příští den přijede agent firmy s novým autem. Bohužel se tak nestalo."
Vzpomínka na film Ostře sledované vlaky (z knihy Václava Neckáře):
,,Spočátku jsem vůbec nechápala, proč zrovna já, slušné děvče z Podkrkonoší, tehdy členka divadla Semaforu, mám panice Miloše Hrmu alias Vaška Neckáře ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky naučit, jak správně zacházet se svými tělesnými těkutinami. Při natáčení jsme byli oba velmi rozpačití, ale výsledek přesvědčil diváky i porotce Oskarů, že on to neví a já jsem mistrová. V životě to myslím bylo naopak, ale divák potřebuje iluze. To bylo první setkání v rámci naších profesí a pak následovala dlouhá léta, kdy jsme se potkávali a míjeli, protože jeden šel hot a druhý čehý, ale ve vzájemné úctě a lásce."
